U Nikolái Nekrásova byl složitý charakter. V gymnáziu často konfliktoval s učiteli, a během studia na Petrohradské univerzitě, neobdržev podporu od rodičů, bloudil a bral se za nejšpinavější práci. Také se zajímal o hazardní hry. První jeho básně byly uznány za beznadějné, ale přesto Nekrásov zůstal v paměti ruského národa jako velký básník a zpěvák lidových utrpení.

Dětství Nekrásova proběhlo v drsné, dokonce despocické atmosféře. Jeho otec byl krutý člověk, a básník často byl svědkem potrestání rolníků. Matka, Jelena Zakrevská, byla úplným opakem otce, a Nekrásov nesl lásku k ní skrze celý život, dělaje ji hrdinkou svých lyrických děl. Nicméně i sám Nekrásov si někdy dovolil volnosti: vynechával hodiny a psal satirické básně o svých učitelích. V mládí otec chtěl poslat ho do vojenské školy, ale Nekrásov utekl a zapsal se na filologickou fakultu Petrohradské univerzity.

Právě tam začal jeho těžký cestu k literární slávě. První vydání jeho básní "Sny a zvuky" selhalo. Nekrásovovi bylo tak trapně za něj, že vykoupil a spálil celý náklad. Nicméně toto fiasko ho nezastavilo. Později vydal ještě dvě sbírky, které byly úspěšné.

V roce 1848 Nekrásov zakoupil časopis "Sovremennik", který se stal důležitým jevem v ruské literatuře. V něm publikovali takoví autoři, jako Belinskij, Dobroljubov, Tolstoj, Dostojevskij, Gončarov, Turgenev a Ostrovskij. Sám Nekrásov také publikoval tam svá díla, jako "Děd Mazaj a zajíci", "Komu na Rusi žít dobře?" a "Mráz, Červený nos".

Na pohřbu Nekrásova promluvil Dostojevskij. Sešla se velká masa lidí, a když Dostojevskij postavil Nekrásova na třetí místo v ruské literatuře po Puškinovi a Lermontovovi, ozvaly se výkřiky: "Ano, výše, výše Puškina!" Taková je složitá osud básníka, vyjadřovatele lidových tužeb a prožitků.